Korn / KoЯn

The Path of Totality (2011)

HTML značky nejsou povoleny.

Recenze

stranger

Od studiovky pod taktovkou Rosse Robinsona, kmotra nu-metalu a hudebního producenta, neuplynuly ani 2 roky a už nám Korn servírují další desku, která původně měla vyjít jako EP. Tentokrát tvůrčí vyprahlost kapely zasáhla do vod dubstepu, což Jonathan ospravedlňuje jako vytoužený pokus, který přinese kapele více nových fanoušků, kteří se nezasekli v roce 1994. Oslavné řeči na adresu každé nové desky jsou zrovna z jeho úst vždycky komické, zvláště s porovnání s výsledkem. Avšak tentokrát se mu to jistě podařilo, když vlastně zdvihá prostředníček na oddané fanoušky, díky kterým je spolu se zbývajícími členy tam, kde jsou nyní. Avšak touto deskou by zasloužil salvu neúcty od samotného publika.
Jak bylo řečeno, album je ovlivněno dubstepem, pro mě naprosto neříkající styl hudby, o jehož existenci jsem do té doby moc nevěděl. A ještě stále se přistihávám, že píši dumb-step. Hudební skloubení je pro mě tedy nic neříkající a osobně mi i ve výsledku přijde jako nudný. Celou desku jsem dokázal poslechnout dvakrát a absolutně se nechytám na jedinou skladbu. Občas si říkám, zda se nejedná pouze o remixy skladeb, bohužel to co obsahuje The Path of Totality je konečný výsledek.
Problém není ani tolik v dubstepu jako v celém působení kapely. Občas slyším kytaru, občas bicí, ale vše přehluší samply. K tomu je každá píseň doprovázena naprosto utopeným Jonovo vokálem, který jakoby rozespale recitoval z čerstvě pozvraceného gauče a není za žádných okolností schopen pohltit mohutností do rytmického pokyvování hlavou. Jedná se tedy o dost odbytou studiovku, ve které si DJ JD ukojil perverzní experimentální touhu a navíc ušetřil za nájem členů pokud by se jednalo o jeho vlastní projekt. Takto ale degradoval celou kapelu.
Za celou dobu existence Korn se objevují silnější a slabější alba. Zatímco nespravedlivě neúspěšné Untouchables byla nahrazeno rychle ušítým Take a Look in the Mirror, bylo následují See You on the Other Side opět přešlapem do sfér pokusů a odloučení se od stylu i hudebního žánru. Ale i z mizerného SYOTOS, které jsem dokázal poslechnout celé a jen přeskakoval nechutnosti jako Twisted Transistor, Coming Undone nebo Get Off, jsem si vybral skladby, které si poslechnu i teď. Něco takového TPoT neumožňuje. Skladby jsou nevýrazné, nudné a nijak chytlavé.
Co si vlastně z poslechu pamatuji? Jedna skladba měla celkem chytlavý refrén (Narcissistic Cannibal), v jedné zazněl scat (Tension) a zase jinde bylo možné slyšet dudy (Bleeding Out). Ale to je asi tak všechno. Osobně nemám nic proti experimentování nebo míchání důstojných hudebních žánrů, ale nová studiová deska Korn mi absolutně nic neříká a v jejich diskografii na mě působí jako parazit zašlé slávy kdysi výborné skupiny z Bakersfieldu. Dokáže návrat druhého kytaristy vyhrabat kapelu z žumpy podřadnosti? To ukáže až čas.

Kill Mercy Within – úvodní sampl zní zajímavě a trochu i kytarově, ale dál je to stále to samé.
Burn The Obedient – počátek jako by unikl z desky Depeche Mode, ve stejném duchu se táhne i refrén
Bleeding Out – náběh na diskotékovou záležitost, maximálně utahané tempo připomínající mrtvolnou Open Up. Zajímavý je přechod skoro na konci skladby hraný na pověstné dudy, ale to nijak celkovému dojmu nepomůže.
My Wall – naprosto nevýrazná a patetická skladba bez špetky energie, vokál je zde naprosto příšerně utahaný.
Illuminaty – co dodat k tak utahané a nevýrazné skladbě? Hrozná skladba.
Get Up! – už když se tato skladba objevila, měl jsem obavy. Elektrický sampl, který zní jako vrhání šavle odrazuje a znechucuje poslech, refrén je ve stylu celé desky nevýrazný, kromě vyřvávání názvu písně.
Sanctuary – stejná tragédie jako My Wall, utahané, nudné, táhnuté a totálně bez energie.
Way Too Far – ani bych se nedivil, kdyby se z tohoto kousku stal další singl.
Narcissistic Cannibal – nebýt zde ten zvuk Skrillex a Kill The Noise, nebyla by to špatná skladba. V refrénu nejsou samply tak násilné, ale ve zbylých pasážích z nich krvácí uši. „Sometimes I hate the Life I Made“ je vlastně to jediné, co si z celé desky pamatuji.
Fuels The Comedy – kromě refrénu je zde Jonův vokál velice solidní, ale to už nelze říct o zbytku.
Let´s Go – klasika, utahané, nudné a nevýrazné.
Tension – zpěv zde má sice úroveň, ale hudebně je doprovázen přesamplovaným paskvilem, který by v instrumentální podobě mohl ohrožovat sluch na tanečním parketu.
Chaos Lives in Everything – nikdy nedoposloucháno, u tohoto úvodního hnusu jsem málem usnul.

Chronologie

Korn III: Remember who you are (2010)
4,7/10

Doporučujeme

Limp Bizkit: Gold Cobra (2010)
8,0/10

Limp Bizkit: Results May Vary (2003)
3,3/10

Limp Bizkit: Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water (2000)
6,5/10

Korn / KoЯn: Korn III: Remember who you are (2010)
4,7/10

Nine Inch Nails: The Fragile (1999)
7,5/10

Limp Bizkit: Significant Other (1999)
7,7/10

Odkazy

• Anglická Wikipedie