The Cure

The Cure (2004)

HTML značky nejsou povoleny.

Skladby

1) Lost 04:07

2) Labyrinth 05:14

3) Before Three 04:40

4) The End of the World 03:43

5) Anniversary 04:22

6) Us or Them 04:09

7) alt.end 04:30

8) (I Don't Know What's Going) On 02:57

9) Taking Off 03:19

10) Never 04:04

11) The Promise 10:21

12) Going Nowhere 03:27

Recenze

Akana

Mnohým fanouškům kapely určitě zatrnulo, když vešlo ve známost, že další, eponymní album The Cure produkoval Ross Robinson, hlavní zvukový designér zásadních nu-metalových nahrávek. Jejich spolupráce je jistě překvapující, dá se spekulovat o tom, že Robert Smith tak chtěl za každou cenu vykročit z bludného kruhu tvůrčího vyhasínání, ale ono to skutečně vyšlo.
Přes zřetelný otisk, který na nahrávce zanechal, se nedá říct, že by producent kapelu násilím tlačil do míst, která jí jsou cizí, její rukopis zůstal jasně rozpoznatelný. Ozvěny Robinsonova hudebního směřování se objevují spíš v detailech jako třeba u písně Us Or Them, kde má Gallupova basová linka typicky kjúrovské kontury, ale její drnčivý zvuk připomene kornovské masáže. Celkový sound, hlavně v porovnání s línou melancholií Bloodflowers, je pořádně mohutný, ale neutápí se pouze v jednotvárném kytarovém vlnobití. Skupina ví, kdy zvolnit, svoje místo tu mají akustičtější pasáže i klávesy. Materiál působí nebývale energicky, je dostatečně proměnlivý aby nesplýval. Zkrátka Robertu Smithovi tahle změna vlila do žil čerstvou krev a nejen jako skladateli, i ve zpěvu je často nezvykle razantní aniž by přepálil své výrazové možnosti.
V úvodních valivých opusech Lost a Labyrinth jakoby se vracela dusná temnota "pornografického" období, nejlepší léta ve druhé půlce 80. let výraznými klávesami připomene skvělá Anniversary. O nevysychající melodické invenci přesvědčují singlovky The End of the World, alt.end, ale i třeba (I Don't Know What's Going) On. Pozitivnější odlehčené nálady se objeví s Before Three nebo Taking Off, závěr patří opět tíživějším tónům v desetiminutové (jinak jsou stopáže tracků netradičně uměřené) litanii The Promise. Ty bigbítově nejrozjetější momenty pak reprezentují zmíněná Us Or Them nebo Never. A ve všech uvedených polohách to The Cure sekne jako už dlouho ne.
Tenhle riskantní krok se Robertu Smithovi rozhodně vyplatil. Do jeho muziky se díky Rossu Robinsonovi dostal rockový odpich a současně se do ní vrátilo leccos z dávné postpunkové sršatosti a potemnělosti. Cestu do starého železa tak opět odložil na neurčito.

Chronologie

Bloodflowers (2000)
6,6/10

4:13 Dream (2008)
4,4/10

Doporučujeme

The Cure: Bloodflowers (2000)
6,6/10

Damien Rice: O (2002)
8,7/10

Tindersticks: Waiting for the Moon (2003)
7,2/10

Gnu: Album Epochal (2007)
8,4/10

The Cure: The Top (1984)
6,0/10

The Cure: Faith (1981)
9,0/10