Akana

Jak hodnotím

Poslední hodnocení

Korn / KoЯn: The Path of Totality

System of a Down: Hypnotize

System of a Down: Mezmerize

Fanfare Ciocărlia: Gili Garabdi

Robert Plant: Mighty ReArranger

Poslední recenze

Korn / KoЯn: The Path of Totality

Asi to bude vypadat, že tlačím něco, kam sám přispívám, ale rozhodně bych doporučil xplaylist.cz. Držej to v rukou lidi, který vědí jak na to a mají jasnou vizi. Uživatelů zatím není moc, ale pořád přibývají, pomalu ale jistě. Denně jsou tam nový recenze, komentáře, kapely a desky. Není to stojatá voda, je tam pohyb. A aby to žilo ještě víc, jsou potřeba další uživatelé. Zkuste to. Proč ta rezignace, rEVERende?

System of a Down: Hypnotize

Ahoj, i mě je líto, že huddba končí, každého podobného pokusu je škoda. Dovolím si ale všem, kterým bude chybět, doporučit slibně se rozvíjející náhradu: hudební portál Xplaylist.cz. Nenajdete na něm sice úplně všechno, protože hitparádové spotřební pozlátko si záměrně nepouští k tělu, ale myslím, že většinu dosavadních uživatelů huddby takové věci stejně nezajímají. Řekl bych, že tohle je místo, kde by se ti, co chtějí hodnotit, komentovat, diskutovat, dozvídat se atd., mohli soustředit a sílit a sílit...

L'Ham de Foc: Cor de porc

Přepečlivé muzikantské duo z Valencie Efrén López a Mara Aranda přichystalo do třetice pestrou hudební fresku z tónů a rytmů Středomoří dávných dob, kdy byla celá oblast propojena sítí obchodních tras a kulturní vlivy se přelévaly bez ohledu na politické a náboženské bariéry. Důmyslně prokomponované skladby přetékají instrumentálními lahůdkami v podání bezpočtu nástrojů nejrůznější provenience i stáří, které Efrén López nejen náruživě sbírá ale dokáže jejich možností využít s dostatečně hlubokou znalostí aby neklouzal jen po líbivém povrchu.
Skrze ně proudí do hudby L'Ham de Foc navzájem souznící vlivy z Pyrenejského poloostrova, jižní Francie, Maghrebu, Balkánu, Řecka i Bízkého východu, v krátké instumentálce Encara pak inspirační šipka směřuje až k středoasijským regionům. V následující Jorn e nit kapela (i když jádrem L'Ham de Foc je zmíněná dvojice, její nástrojový park se neobejde bez dalších výborných muzikantů) reflektuje galicijskou tradici za použití dud, signifikantních tamburín (jejich skvělým sólem se uzavírá i píseň Pandero) a ostře řezaného vokálu. Celkově se ještě více než dřív uplatňuje řecký element, ale vzniklý lektvar je ve své mnohotvárnosti natolik soudržný a vyvážený, že na jednotlivých ingrediencích přestává záležet. Hlas Mary Aranda, jistý, tvárný a dokonale autentický, je tím hlavním pojítkem. Kompozice jsou tentokrát možná ještě propracovanější, s velkým důrazem na pružné rytmické tkanivo a je třeba připomenout, že se opět jedná o čistě autorskou záležitost, byť tradiční hudbou notně inspirovanou.
Z každého tónu je cítit zdravý perfekcionismus a erudice, přesto nejde o zkostnatěle akademickou produkci, ale o radostně pulzující hudební iluzi zašlých časů. K instantním napodobeninám středověké hudby typu Blackmore's Night má tahle kapela na míle daleko a i když se touto deskou její fungování završilo, v podobném duchu pokračuje Mara Aranda se svým Al Andaluz Projectem, který lze rovněž bez váhání doporučit.

Bruce Springsteen: Devils & Dust

Bombastický koncertní i studiový comeback Springsteenova E Street Bandu nadělal mezi jeho fanoušky hodně oprávněné radosti. Hned další deskou ale dal na srozuměnou, že na svoje komorní country-folkové alter ego nehodlá zapomenout a znovu zacílil na ztišené balady o neveselých věcech.
Na mysl se samozřejmě derou jména Nebraska a The Ghost of Tom Joad, dobrá polovina skladeb na Devil & Dust se nese v podobných náladách. Přesto ale tentokrát není Springsteen v tomto konceptu zdaleka tak důsledný a na album zařadil i pár svižnějších věcí. Ovšem vzhledem k tomu, že E Street Band tu opět absentuje (s výjimkou Patti Scialfa a Dannyho Federiciho), nejedná se samozřejmě o žádné hřmotné stadiónovky. Dokonce i tam, kde by takový potenciál byl (třeba píseň Maria's Bed), Springsteen snad schválně nasazuje jaksi přidušeně křehký pěvecký rejstřík, který i takové písně hází do intimnějších poloh.
Když už bych tedy měl hledat paralelu s některou z předchozích desek, napadá mě spíš podobně uvolněná Tunnel of Love z konce 80. let i když tomjoadovská epizoda část písní (Black Cowboys, Silver Palomino, The Hitter) výrazně poznamenala. Však také mnohé z nich pocházejí ze stejného období. Nejsou to totiž zbrusu nové kompozice, ale spíš rekapitulace uplynulé skladatelské dekády. Album Devils & Dust ale není sbírkou rarit a outtakes, ani tak nebylo prezentováno. Nenajdeme na něm sice žádné třeskutě chytlavé hity, ale také minimum zbytečného. Je vyrovnané, neokázalé a přitom intenzivní. Instrumentálně podstatně barevnější než Tom Joad, ale na hony vzdálené hutnosti E Street Bandu. A navzdory právě řečenému rozhodně není polovičaté.

The Mars Volta: Frances the Mute

Jestliže debut The Mars Volta přišel mnohým jako megalomenské opojení vlastními uměleckými ambicemi, je pravděpodobné, že po jejich dalším počinu nazvaném Frances the Mute už raději nesáhli. A udělali dobře, protože všeho, co jim tak lezlo krkem, je na téhle desce ještě víc. Hysterických kytarových hadů, rytmické epilepsie, hlukařských koláží, vyšponovaných vokálů i koncepční rozmáchlosti. My ostatní ale rádi absolvujeme i tenhle ještě o něco náročnější a migrénou hrozící test posluchačské výdrže.
Nepopírám, že některé ambientně psychedelické pasáže mi tu jízdu trochu brzdí a činí jí zdlouhavou, ale skutečnost, že bych na některých místech radši krátil, zdaleka nedokáže ubít vzrušení tryskající z převážné většiny materiálu. I když se totiž The Mars Volta tímto albem definitivně zaklínili ve škatulce progresivního rocku (jejich nenasytná chapadla ale samozřejmě přečnívají do mnoha dalších), nenakazili se v tomto žánru obvyklou povznesenou akademičností a seriózní ušlechtilostí. Hardcoreové srdce v nich stále bije, jejich hudba je žhavá, nebezpečná, často špinavá a přes všechnu instrumentální divotvornost se nedá nařknout z prázdného předvádění se.
V rozsáhlých, do kapitol členěných eposech se vedle progrockových a hardcoreových východisek uplatňují i latinské vlivy (famózní L'Via L'Viaquez se sólujícím Johnem Frusciantem), jindy přechází zadumané ševelení bez varování do freejazzově zběsilého inferna s masivní dechovou podporou. Relativně přehledná místa (takřka "normální" balada The Widow) se střídají s těžko stravitelnými nočními můrami, zapeklité rytmické prstolamy se pročistí do úderných riffů aby se vzápětí vše ztlumilo do ruchových halucinací, hladina se zklidňuje, ale pod ní neustále cukají nervy, takže o nějakém chilloutovém oddechu nemůže být řeč.
Jak jsem řekl, neadoruji každou minutu alba a De-Loused in the Comatorium mě rozpaluje přeci jen o něco víc díky větší soudržnosti. Ale ani těch pár nadbytečných zpomalovacích prahů, které na Frances the Mute nacházím, mi dojem nedokáže zkazit. Jen musím k poslechu přistupovat o něco opatrněji: odpočatý a jakžtakž duševně vyrovnaný.