Akana

Jak hodnotím

Poslední hodnocení

Taraf de Haïdouks: Band of Gypsies

Rachid Taha: Made In Medina

Susheela Raman: Salt Rain

Patti Smith: Trampin'

Mercedes Peón: Isué

Poslední recenze

Patti Smith: Trampin'

První dáma rock'n'rollu je pořád při síle. Neměnné muzikantské a spoluautorské zázemí v podobě doprovodného bandu je i na albu Trampin' zárukou kvality, přestože žádné překvapující momenty už čekat nemůžeme.
Patti v textech nijak nepolevuje ve své angažovanosti, ale muzika se tentokrát nese v mírnějších náladách. Máme tu opět dvě dlouhé elegie na pozadí gradujícího jamování kapely, z nichž zajímavější a vzrušivější je Radio Baghdad, bigbítový odvaz přináší Stride of the Mind, ráznější je i singlová Jubilee. Ostatní písně ale plynou v uvolněné písničkářské rovině. Nechybí jim ovšem melodická invence, sympaticky nepřešlechtěný zvuk a samozřejmě ani věrohodnost a citový vklad, které ty nejpovedenější (Mother Rose, Cartwheels, My Blakean Year) povyšují na něco víc, než jen příjemný poprock.
V téhle intimnější poloze se také Patti snáz vyhýbá kazatelským pózám a dospívá k bodu, kdy přesvědčovat za každou cenu hlasitě už nepovažuje za nutné. Nejsmířlivěji zní její hlas v závěrečném titulním spirituálu, který odzpívá s křehkou pokorou pro rebelku ne příliš typickou, ale o to působivější.
Album Trampin' není tak temné jako Gone Again ani tak rockově nadupané jako Gung Ho, skoro se chce říct, že je takové obyčejné. Ze soupisky hostů na nás nevykukují jména žádných slavných kolegů, bojovnost nahradil soustředěný prožitek. Přesto by takové oznámkování bylo dost povrchní, protože pod hladinou to pořád žhne.

Taraf de Haïdouks: Band of Gypsies

Taraf de Haïdouks proslavili cikánskou hudbu z Rumunska po celém světě, prodali spoustu desek, odehráli mraky koncertů, zahráli si ve filmu s Johnnym Deppem a přes to všechno - jak dokazuje tohle živé album - zůstali stejně opravdoví, neučesaní a strhující jako by pořád hráli mnohahodinové svatební sety pro vesničany v Clejani, když je "svět" ještě neznal. Změna je pouze v tom, že si na tenhle bukurešťský koncert mohli přizvat makedonskou dechovku Kočani Orkestar a další hosty z Bulharska a Turecka.
A roztáčejí to s nimi opravdu velkolepě. Smyčce sviští, cimbál perlí, basa šlape a do toho ty krásně neotesané hlasy, plné nepředstírané vášně, touhy, radosti i smutku, které (naštěstí) o nějakou konzervatoř nikdy nezavadily. Takový folklór kdyby se hrál u nás, byl bych ve Strážnici stálým hostem.

Rachid Taha: Made In Medina

Vizionářská práce. Po návratu ke svým alžírským kořenům na albu Diwan a celosvětovém hitu Ya Rayah se Rachid Taha s ještě větší vervou vrátil k budování spojnic mezi alžírským rai, rockem a taneční hudbou. Výsledek je tentokrát naprosto přesvědčivý, sebevědomý, energický, experimentální i zábavný.
Hned úvodní Barra Barra dává na srozuměnou o co že půjde: razantní kytarový riff prořezává lahodné drnkání loutny oud, přidávají se perkuse a následně drtivý elektronický beat a celé se to slije v hypnoticky se stupňující dusno do něhož Taha víc deklamuje než zpívá. Na podobném principu jsou postavené i další skladby (Foqt Foqt, En Retard, Garab), jsou ale šikovně proložené odlehčenějšími tanečními kousky s větší vazbou na alžírskou tradici (Medina, Hey Anta, baladický duet s Femi Kutim Ala Jalkoum) takže si posluchač od agresivních beatů může odpočinout. Rock, elektronika a world music si podávají ruce v dokonalé symbióze.

Susheela Raman: Salt Rain

Susheela Raman je v Británii usazená zpěvačka tamilského původu, která ve svých skladbách čerpá jak ze svých jihoindických kořenů tak ze západních zdrojů, především jazzu ale její hudba je přesto popově přítulná a srozumitelná. Nečekejte tudíž patnáctiminutové meditace se sitárem (ne všechno, co je z Indie se váže k tomuto nástroji) ani profesorské jazzové improvizace, ale jemné, rozjímavé písně s hladivým, volně povlávajícím zpěvem a průzračným akustickým doprovodem.
Susheela střídá angličtinu s několika indickými jazyky včetně své rodné tamilštiny a tím jen potvrzuje svůj kosmopolitní nadhled, díky němuž se tradicí nenechává svazovat ale ani jí neznásilňuje, protože jí dobře rozumí. Všechno se odehrává v pomalých tempech, ale když se posluchač správně naladí, nevidí důvod proč zrychlovat a tím tu konejšivou atmosféru zahánět. Nechává se unášet až k závěrečné předělávce Song to the Siren od Tima Buckleyho. Zpěvačka jí natolik přizpůsobila svému cítění, že nepůsobí ani trochu cizorodě.

Mercedes Peón: Isué

Tradiční hudba Galicie, to jsou především energické, vysoko posazené ženské sbory, rytmická smršť tamburín a dudy ve své místní variantě. Slyšet je v ní Španělsko, středověk ale i keltské kořeny jak už napovídá samo jméno země. Tohle všechno propagátorka galicijského folklóru Mercedes Peón moc dobře ví a na svém prvním albu zužitkovává. Nestačí jí ale jen přispívat k obrodě a zachovávání tradic, je kreativní autorskou osobností, v jejíchž rukou ta stará muzika dýchá, mění se a roste.
Na Isué to dává jasně najevo. K dudám a tamburíně s lehkostí přidává další nástroje a - zatím spíš nesměle - taky elektroniku. Tradiční prvky na Isué ještě převládají - hned titulní Isué, Elelé nebo Serea, to jsou tryskem uhánějící dupárny ve stylu dávných pandereitas, dámských ansámblů vyzbrojených jen svými nebezpečnými hlasy schopnými tříštit sklo a baterií tamburín. I do nich už ale Mercedes otiskuje svoje vlastní představy a aranžerské nápady a o dalších skladbách to platí dvojnásob.
Folklór, moderna a hlavně osobní vklad se slévají do jednoho koryta hrajícího všemi barvami a náladami a není v tom žádná násilnost, žádná samoúčelnost. Prostě jen nádherná, čistá hudba a úchvatný hlas, který vymetá i ta nejtajnější zákoutí duše a rozpíná se od načepýřeného halekání po niterně obnažené zpovědi jako ve vznosné baladě Marabilla. Krása. Stoprocentní hodnocení nedávám jen proto, abych odlišil její další album Ajrú, které je ještě lepší. Tahle ženská si zaslouží mnohem víc pozornosti než jaké se jí dostává.