Mykonos

Jak hodnotím

Poslední hodnocení

Elvis Costello: Punch the Clock

Red Hot Chili Peppers: Blood Sugar Sex Magik

Red Hot Chili Peppers: One Hot Minute

Red Hot Chili Peppers: Californication

Red Hot Chili Peppers: Mother's Milk

Poslední recenze

Sigur Rós: Með suð í eyrum við spilum endalaust

Tohle 5. studiové album islandských mystifikátorů, bylo přijato poněkud rozporuplně, ze strany dlouhodobých fans dokonce spíše chladně až negativně. Na jednu stranu je to pochopitelné. Totiž Sigur rós na tomto krkolomně a poněkud anekdoticky nazvaném albu (česky to znamená něco ve smyslu "I když už nám z toho bzučí v uších, stále nám to hraje") lidově řečeno poněkud vyměkli, přibylo veselejších až roztančenějších popěvků (Gobbledigook, Inní mér syngur vitleysingur, Vid spilum endalaust, Með suð í eyrum), poněkud nasládlejších a méně trpělivým posluchačům výrazně vstřícnějších balad (Gódan daginn, Ára bátur, Ilgresi, Fljótavík a jako "bonus" dokonce All alright ve výrazně přístupnějším jazyce než je fiktivní fjónština :D). Jedinou "jistotou" tak zůstává sigur rósovská klasika "Festival", ačkoli mezi největší perly se nejspíš stejně těžko zařadí.
Ale já bych to zase tak černě neviděl. Jednak na mě album nepůsobí o nic vypočítavěji a neupřímněji než předchozí "zadumanější" bráškové, skladby mají pořád vnitřní sílu, která odolá i opakovaným a opakovaným poslechům, neztratily nic z ledově krásné atmosféry Islandu, této magické země, pořád jim to zkrátka věřím. I když "Góðan daginn" působí jako zasněná ukolébavka pro islandské děti, "Gobbledigook" trochu (ale opravdu jen trochu:-)) jako ilandská obdoba ruské častušky, a konečně (má oblíbená) vrcholná "Ára bátur" (napsaná údajně zpěvákem Jónsim jako reflexe rozchodu s jeho přítelem )se svým pompézně patetickým závěrečným sborem, jenž balancuje chvílema i na hranici kýče. Ale tohle vše "Vítězná růže" opět nejen že ustála, ale přinesla i nadstavbu. Vždyť kterou jenom trochu progresivní skupinu by bavilo neustále obměňovat stálý zažitý model, i když doposud bezpečně fungoval. Vzpomeňme třeba na Cure v období "The top", Radiohead a jejich masterpiece "Kid A", Blur a tajemnou "13" atd. S.R. se už zkrátka nechtěli stále za úplňku topit po kolena zamotaní v masožravých chaluhách u dna ledového islandského jezera ztraceného někde uprostřed hlubokého lesa. Chtějí také běžet nazí po louce za slunného dne a smát se při tom. Jsou také jenom lidé jako my všichni a nemusí se nutně pořád utápět v depresích, aby jejich hudba působila opravdově. Album možná není skladatelsky tak dokonalé jako jeho předchůdci, do vrcholů "Agaetis byrnum" a "()" má teda sakra daleko, ale právo na život má. A dává o to větší důvod k nadšenému očekávání dalších světlých (temných?) zítřků.

U2: Achtung Baby

Tohle album prostě musím vychválit!:-) Po smash hitovém albu The joshua tree asi málokdo čekal, že se U2 vyškrábnou opět na vrchol a překonají vlastní stín. U2 navíc nenahráli The joshua tree 2, ale posunuli se o pěkný kousek dopředu. The Edge přišel s novými, neohranými rify, přibylo trochu elektroniky a místy dokonce i náznaky shoegazingu a s tím spojených kytarových zpětných vazeb a disharmonií, samozřejmě ne v tak odvážném měřítku jako například jeho vrcholní představitelé My bloody valentine, Sonic youth, The Jesus and Mary Chain atd.... Ostatně pro U2 je a vždy bylo typické posouvat se opatrně "v mezích zákona" kupředu, ale nikdy ne tak odvážně, aby ztratili svůj ksicht. Ale upřímně kapele, která byla začátkem 80's nejspíš poslední opravdu stylotvornou skupinou, ovlivnila tolik dalších kapel a její alba by se dala rozdělit jen na dobrá, skvělá a geniální, se dají takové marginality jen těžko vyčítat, pokud tedy není dotyčný opravdu velký neznaboh a pozér. Album, ke kterému teď píši komentář, rozhodně patří do kategorie nejvyšší jakost, klasika, nadčasové dílo. První dvě skladby "Zoostation" a "Even better than the real thing" sice lehce pokulhávají za zbytkem, ale i tak je na nich slyšet pokrok. No a zbytek už je "jůťácká" Klasa A. Krásné, poněkud netypicky oproti minulosti nepřeslazené, ale nikoli lacinné balady jako hitová "The one" a závěrečná svůdná "Love is blindness" fungují stejně znamenitě jako rafinované vypalovačky s nápaditými kytarovými rify a neohranými melodiemi "Until the end of the world" se závěrečnou gradací zakončenou kytarovou bouří, velmi netradiční "The fly" a nesmrtelná hitovka "Mysterious ways". Skvělé jsou i odlehčenější skladby s romantickými melodiemi shovanými v kytarovém oparu, kterými jsou vášnivá "Who's gonna ride your wild horses", chytlavá "Ultra violet (Light my way)" a především "Acrobat", pro mě dodnes ta nejlepší od U2. No a zbytek dotváří dvojice "So cruel" a "Tryin' to throw your arms around the world", skladby lehce civilnější (pokud se tedy dá u stadionových matadorů mluvit vůbec o nějaké civilnosti), ale zajímavě ozvláštňující toto dílko. Achtung baby nakonec přeji jen u mě o chloupek prohrálo boj s Joshua tree o prvenství v diskografii U2, ale i tak se navždy a právem zapsalo do historie rockové hudby, dle mého názoru, jako 2. nejlepší album jedné z nejdůležitějších hudebních skupin vůbec.

Iggy Pop: The Idiot

Od Iggyho jsem měl tu možnost (zatím) slyšeti první dvě "sólo" alba a totiž "Idiota" a "Lust for life", z nichž vychází jednoznačně lépe to prvorozené. Album s podivným názvem "Idiot", který je možné si vysvětlit více způsoby. Třeba jako charakteristiku člověka, který se dobrovolně odklonil od temného, trochu undergroundového, ale přesto pořád dosti klasického, po čertech ďábelského a dlužno dodat, že především nadčasového rock'n'rollu své mateřské, kultovní party The stooges, čímž jistě naštval spoustu svých pravověrných ortodoxně zaměřených fans. Též chlapíka, experimentujícího na albu se vším možným i nemožným namátkou s elektronikou (většina tracků), elegantními funky rytmy (Nightclubbing), dřevním blues (Dum dum boys), soulovou baladou ozdobenou sólem na tenor saxofon (Tiny girls), skoro tradiční rockovou rafinovaně chytlavou skoro baladou (China girl, bohužel bude hitem až v soft verzi zpívané autorem nádherné písně Davidem Bowiem na albu Let's dance, který velmi výrazně autorsky pomáhal svému příteli s celým tímto veledílkem), až po totální avantgardní "machine music" Mass production s názvem nejednoznačného výkladu (název "Masová produckce" v kontrastu se strojovou až místy kakofonní hudbou, jakožto snad výsměch popovým, neposlouchatelným prefabrikátovým hitům? Či "Zmatená produkce", poukazující na autorovu nejasnost ohledně sebe sama a toho jakému způsobu uměleckého vyjádření dát přednost?), která je díky svému industriálnímu zvuku skoro nadčasová? Anebo je pravda taková, že se Iggy prostě sám cítí býti takřka nesvéprávným bláznem, ovládaným neuvěřitelnou silou a nevyčerpatelnou energií hudby? Ať už je pravda kdekoli, tohle nadčasové album patří a právem bude patřit (doufám) ještě dlouho mezi hudební klasiky a standardy nejenom sedmdesátých let. I když standardy velmi nestandardní a krásně šílené:-).

Nick Cave and the Bad Seeds: Tender Prey

Pro mě je "Křehká modlitba" vrcholným dílem Nicka Cavea, i když album vůbec není věrné svému názvu a je spíše pořádně kacířským a proklatě ďábelským počinem, ale na Nickovi se mi vždycky líbil jeho smysl pro nadsázku, osobitý humor a poetiku, takže není čemu se divit.
Na úvod podivně skřípající a poté do apokalyptické bouře se rozjíždějící drsný poem o muži beze strachu jdoucím na smrt. Antihit to velice nekonvenční, v podstatě s absencí nějaké pevné kontury a uchopitelnosti, nemá sloky ani refrén, jen repetitivní neohratelnou melodii podloženou Nickovými temnými deklamacemi. v závěru už vše neuvěřitelně sugestivně graduje za pomoci zabijáckých kytar a na poslední cestu hříšníka doprovázejících smyčců. To jest "Mercy seat" jasný vrchol desky.
Následuje hříšná, ďábelská, dekadentní a až opilecky zábavná "Up jumped to devil" s kabaretně koketním klavírem a Nickovým rozšafným zpěvem.
V rozšafnosti a kabaretní atmosféře se pokračuji i na "Deanna", od začátku do konce velice rozjeté a veselé, nekomplikované skladbě. Příjemné odbočení od temné atmosféry.
Následuje obrat k pomalé, poněkud mrazivě znepokojivé až skoro depresivní "Watching Alice". Melodická balada je druhým vrcholkem alba, sólo na klavír v závěru se zavrtá do mysli a neopustí ji pěkně dlouho.
Pokračuje se ve středním tempu s na první poslech nenápadnou, ale jinak velice návykovou "Mercy" s kouzelným refrénem.
V druhé části začínáme se štvaneckou "City of refuge", znějící skoro jako z temného westernu o městě, kde najdeš spásu před všudy přítomným zlem. Jedna z dynamičtějších věcí, s typicky Caveovskou gradací.
Následuje oddechová zahulená barovka "Slowly goes the night", s nonšalantním proslovem na úvod a svůdným zpěvem.
Přes rytmicky zajímavou "Sunday slave" se dostáváme k na ní přímo navazující sexy "Sugar sugar sugar", s rozbouřeným klavírem a rytmickou sekcí, to jest další z velice hríšních perliček na albu.
A závěrečná "New morning" po tom všem už jen působí jako z trochu jiného světa, jako vyspání se z kocoviny po týdenní pitce, jako probuzení z temného snu do slunné, krásné a optimistické reality... A nebo je tomu snad naopak?:-)

The Offspring: Ixnay on the Hombre

Dnes to bude nostalgický koutek.
Offspring jsem měl rád nejvíce někdy na základce mezi 4., 5. až 6. třídou třídou základky(10-12 let). A právě v těch deseti jsem dostal skvělý dárek od staršího a zkušenějšího bratrance, byla to kazeta a ní tohle úžasné album "Ixnay on the hombre"! Do té doby jsem znal jen staré otcovy desky (Deep Purple, Omega, Stouni, Phil Collins...) a k tomu pár písniček z nejmenovaných a dnes již neexistujících hudebních pořadů v Tv. Také jsem v tomto roce začal poslouchat rádio a i tam jsem objevil něco, co jsem si okamžitě zamiloval pro svou chytlavost, jednoduchou genialitu, přímočarost a údernost, která mi tolik chyběla z výše jmenovaných trochu archaických desek, jmenovalo se to "All i want" a bylo to mé první seznámení s The offspring, tu píseň už nikdy žádná jiná od nich nepřekonala. Tím se tedy pro mě stalo i celé album okamžitě hitem č. 1, poslouchal jsem ho neustále, nonstop, od rána do večera, do zblbnutí. Krátce v Tv další pecka z alba "Meaning of life" atd....
Tak pokud jsem Vás doteď neunudil k smrti :-), přesunem se do současnosti a povím Vám, co mě na Ixnay... fascinuji i dnes po tolika letech a (stále ještě velmi nicotných) zkušenostech z hudebního světa. Je to v podstatě to samé co mě dostalo už při prvním poslechu "All i want". Ta nepopsatelná energie sršící z každé písně tohoto skvělého dílka, přímočarost, punkrocková chytlavost a přitom bez rádiové podbízivosti, ke které posléze Offspring bohužel "dospěli". Už jen následující Americana koketovala s mainstreemem až příliš. Album prostě nemá slabé místo, co píseň to zážitek, nehraje si na velké umění (to si Offspring ostatně nehráli nikdy k jejich cti, díky bohu, na rozdíl třeba od Green day) a ani na vteřinku nenudí. Před lety jsem punk, punk-rock a podobné žánry nesmyslně vypustil a odsoudil úplně, nedávno jsem se k nim opětovně zmoudřele vrátil, i když zatím jen okrajově. I přesto jsem se při rok starém nostalgickém poslechu této desky bál těžké deziluze, jak tomu bylo u mnoha jiných alb z mládí (Deep purple: House of blue llight, Phil Collins: No jacket ruquired, ZZ Top: Eliminator, Pet shop boys: Introspective..), ale se svým neopunkem Offspring naštěstí vůbec nezklamali, All i want stále funguje stejně jako zbylých 13 kousků. Jsem tomu rád.