Recenze uživatele jirina

Take That: Progress

musím říct,že i když tahle hudba šla vždy a stále jde mimo mě,tak i ja jsem se na tomhle albu chytl a považuji ho za velice zdařilé. něco takového se má hrát na discotékách místo těch věčných sračkových remixu většinou jiných sraček. když už se tam zdařile vyhýbají tomu určenému mainstreamovému undergroundu v podobě Daft Punk, Cassiuse a podobných,tak alespoň kvalitně popových Take That please! ne kvůli mně,ale kvůli naší nevkusem živené mládeži.

Portishead: Roseland NYC Live

u všech řadových alb chyběl této trojici kousek k dokonalosti a až na tomto "živáku" se jím to povedlo. Gratuluji. Muzikálnost skloubená s electronikou. Portishead si zasloužili už dávno být vytesáni ve skále. Pozvedněme dláta a dopřejme jím to.

Radiohead: King of Limbs

1 * dole za kratkou stopáž a 1 dolu za určitou jednotvárnost. chybí tomu výrazné zvukové momenty a větší pestrost,která se bohužel podepíše na životnosti.. no ale jinak je to úžasná psychadelická orgie.

Daft Punk: Alive 2007

a to ja si zase myslím,že panové bojovali hlavně s mixem a live nám toho moc nepředvedli. takový mish-mash průřez dosavadní tvorbou,který bych si ale rád live i v této podobě poslechl.

James Blake: James Blake

Album je to jistě kvalitní. Nepopírám jeho hodnotu,ale v hodnocení se odráží i mé primitivní pocity odvíjející se od obyčejného "líbím se ti?" a to říká NE! Působí na mě nepříjemně a to mám rád kdejaké experimenty. Trochu mi to připomíná Jamieho Lidella,ale ten mě uhranul více. Najdou se tam sice kousky, ke kterým se budu rád vracet,ale jsou to pouhé dva,časem možná tři a to Limit to Your Love díky své chytlavé naléhavosti podtrhnuté klavírní smyčkou a těm dalším dvěma dávám ještě čas,ale jsou tam!:)

The Asteroids Galaxy Tour: Fruit

Je to barevné, je to hravé, je to čerstvý závan v progressivním popu. Dovedl bych si tuhle kapelu představit na nějakém letním českém festivalu.

Caia: The Magic Dragon

Kdo má rád původní zvuk Groove Armady bude jistě za toto dílko vděčný. Jediný rozdíl vidím ve větší přímočarosti, která mi ale nijak nebránila v opakovaném poslechu. Moc příjemné album. Nenáročné,ale silné. Jinak Caia tvoří Maiku Takahashi a většině dobře známý Andy Cato právě z výše zmiňované GA

Matthew Dear: Black City

doporučuji i všem těm,které vyděsí štítky u tohoto umělce,ale měli potřebu na něj nahlédnout. Osobitá nahrávka. Milé překvapení a jedno z alb roku 2010.

The Chemical Brothers: Further

Chemici se chtěli tímhle albem navrátit ke zvuku,kterým nás obohacovali v 90.letech. Nevím,možná se jím to i trochu podařilo,ale hlavní problém je v tom,že se více zaměřili na studiovou preciznost a revolucionářství již nechali létům minulým a už opravdu dávným.

Photek: Solaris

Po mnohými opěvované Modus Operandy, příchazí Rupert Parkes s více přímočarým albem řízlým housem a v závěru i breakbeatem. Osobně se mi tahle cesta líbí, ale to by nesměla obsahovat celkem nudnou střední pasáž. Je to hlavně drum and bass, který se na tom podílí. Tedy alespoň tak to vidím já:) Když se ale přesunu na opačný pól,tak bych vyzdvihnul skladby jako Terminus, Junk, technoidní Glamouramu a temnou deep housovou stejnojmenou Solaris. S vokálem vypomohl v tanečně laděné Mine to Give Robert Owens a v Lost Blue Heaven mně neznámá paní slečna.
I když mám tohle album opravdu rád,dávám jen 5 + 2 za úžasnou atmosféru,kterou vytváří nejen obsah, ale i minimalisticky laděný přebal alba a slova jako "Photek" či "Solaris". Ano, Rupert si dobře vybrál.

Gorillaz: The Fall

Gorillaz nechali hip hop hip hopem, upustili od kytar a vklouzli jeste vice k elektronice.nebojte - k chytlave elektronice.
Jak uz jsem ale jinde psal,album mi prijde neplnohodnotne.muze za to kratka stopaz jednotlivych tracku.nejak nerozumim, jaky maji vyznam dvouminutove skladby a zvlast u tohoto zanru.pusobi to na mě spíše jako demo.pouha prehlidka napadu

Orbital: The Altogether

5* a to hlavně za Meltdown

Justice: † / Cross

Justice!co dodat? progressivní disco house,kdy progressiv ma hlavní slovo. Člověku je až líto použít výraz disco. Jedinečné,inspirativní. Mam ale obavy,že pánové již nedokáží navázat na svůj debut. Když chcete být "cool" a zároveň se bavit ve společnosti relativně oduševnělích přívrženců elektroniky,pustťe jím Justice!

Daft Punk: Human After All

zbytečně podceňovaný kus

Unkle: Where Did the Night Fall

nějak to jde s chlapci od Unkle z kopce. ten Davis tam asi chybí.ne že by to bylo vyloženě špatné,ale mam obavy,že střední proud je na dosah. relativně kvalitní album,ale osobitost se vytratila. důležitá to věc

Plastikman: Concept 1: 96:CD

schody někam do podzemí, nízký strop, tma jen chvílemi prorážená blikajícím světlem, kouř a Richie Hawtin! dokonalé techno v pravém slova smyslu. jen pozor,slovo alternativní je příliš kontrastní s obsahem tohoto alba,ale právě v jednoduchosti je krása. pseudo technaři se raději vyhnou

The Aloof: Sinking

jo zlatá 90.léta. podobně kvalitních alb vznikalo nezpočet. autoři se už asi vyčerpali. zásadní trip hopové album. v pozůstalosti ho určitě zmíním

Swayzak: Dirty Dancing

Nerozumim, proč se nedostalo Swayzaku v Česku větší "popularity" a při tom tvoří hudbu,ktera je do určité míry přístupna a hlavně invenční. Nějakého podobného kompromisu dosáhli třeba Orbital, kteří ale jak víme, mají tu fanouškovskou základnu počtem trochu někde jinde. Album Dirty Dancing je jeho typickým příkladem a klidně se muže s kterýmkoliv jejich albem rovnat. No budiš, prostě pánové od Swayzaku mají kořeny a asi i přístup trochu jiný, a proto nechci lidi dále mást přirovnáváním k Orbital, protože zvukově nám SW nabízejí malinko něco jiného. To bylo jen tak na okraj,větší okraj:)
Hned první skladba, Make Up Your Mind, je ukázkou nesmírné zvukové originality a jeden z vrcholů alba. Tohle minimal elektro doprovází svým hlasem Claira Dietrich a povyšuje ho o další třídu. V druhém v pořadí, Buffalo Seven, zase uslyšíme hlas Klause Kotaie. Tato nervní deepová záležitost patří k mím oblíbeným a nese se v podobném duchu jako úvodní skladba. Dále následuje elektro popová In The Car Crash,která se stala zároveň singlem s nejlepší prodejností v diskografii skupiny. Vyzdvihnu ještě psychadelickou,ruchy nabitou I Dance Alone, diskem a francouštinou řízlou Sob 1 a dostanu se k závěru v podobě minimalistického opusu s krásně vygradovaným zvukem. Album DD je vcelku odbočka od klasického formátu,na který jsme byli u dvojici Taylor/Brown zvyklí. Nicméně,asi jejich nejlepší kus a tím nechci shazovat ostatní díla,protože je považuji, v daném žánru, za nadprůměrné i zásadní.

The Prodigy: Always Outnumbered, Never Outgunned

Nemyslim si, že toto album je až tak špatné, jak ho kritika označila,ale je pravda, že mi tam chybí Keith a Maxim a trocha změn nálad. Nese se to zbytečně moc celé v jednom tempu.

The Prodigy: Invaders Must Die

Panové od Prodigy tady trochu hodně zapoměli na invenci a vsadili na dynamiku a jakože old school zvuk.

Boards of Canada: Music Has the Right to Children

geniální.prostě geniální.. stačí tak, ne?:)

The Chemical Brothers: Surrender

ja si zase pamatuji,jak jsem tohle album koupil nechtěně. sháněl jsem Fat Boy Slima,ale prodavačka mi nabídla tohle s tím,že je to podobné. teď už vím,že néni,ale rozhodně nelituji. počtem,kolikrát jsem tohle album otočil v přehrávači, mu nemuže žádné jiné konkurovat včetně Fat Boye. je to klíčová deska. zná ji snad každý kdo má rád house. album je nabité skvělými nápady od začátku až do konce. ani jedna skladba se nepodobá druhe a i přesto vše drží pohromadě. vrcholem je zcela jistě promakaná Out of Control, Music: Response či The Sunshine Underground, ale ja mám stéjně nejraději učebnicově houseovou Orange Wedge. to je prostě nenápadná perla zapadlá mezi velikány.

The Chemical Brothers: Dig Your Own Hole

Tak tohle je pro mě absolutní klenot a hudba, s kterou jsem prošel pubertou a vlastně procházím dodnes. vrcholné dílo CHB a celkově vůbec. takhle bych si přál,aby zněli stále. bohužel jen naivní přání. tehdy byli ještě mladí,progresivní a hlavně nekompromisní. kombinace psychadelie, syrového breakbeatu, techna a do určité míry i rocku, kterou nám už nikdo takhle nenaservíroval. rád tímto kouskem otravuji konzervativní rockery v zakouřených hospodach. jinak jedno plus si zaslouží i obal,který ve mně evokuje zašlé časy.

Daft Punk: Tron: Legacy

spíše než Daft Punk se na tomhle albu podílel orchestr,takže žánrová ikonka a vlastně i autor mohl být klidně jiný. v některých skladbách mi ta kombinace orchestrální hudby a elektroniky vyloženě sedí a zní, když použiji pražský výraz) luxusně,ale jinak jsem se více méně nudil. s čistě elektronickýma skladbama nemám problém a jsou skvělé. škoda jen, že jich je minimum. celkově vzato si myslím,že má album životnost,jen se bude hůře hledat chvíle na poslech.