weedbeat

Jak hodnotím

Poslední hodnocení

Masshysteri: Masshysteri

Judas Priest: Painkiller

Кино: Группа крови

R.E.M.: Collapse into Now

Prouza: V tichosti

Poslední recenze

Živé kvety: 12+1

Tvrdit, že bratislavské Živé kvety jsou v současnosti nejnaléhavější rockovou kapelou Česko-Slovenska, je sice překvapivé, ale ne úplně mimo mísu. Proč? Ano, kdejaký talent skaut by v nich slyšel především konvenční kytarovku s nemoderním zvukem hranou obyčejnými muzikanty, navíc bez patřičných světel, mikroportů ani efektních výskoků na pódiu. Všechny tyto „komparativní tržní nevýhody“ ale při poslechu jejich šestého alba 12+1 pohltí dotek absolútna, neodbytný pocit, že minulost, přítomnost a budoucnost nad vámi visí jako Damoklův meč.

Frontmanka Živých kvetov, zpěvačka Lucia Piussi, si líže rány jako postřelená vlčice, více než na razantní expresi sází na „clivé“ litanie, ale pořád umí slabým hlasem říkat sakra silné věty. Oproti předchozím deskám už kapela nehraje tolik dřevního rock’n’rollu či rhytm’n’blues, songy jsou kratší, koncentrovanější, tišší, ale ne vyměklé. V textech se už nemíhá tolik obecných (politických) pravd z pozice „My versus Oni“, zato více osobní introspekce a (neplačtivé) melancholie: „Kdo vykopol dno, kde sa všetko ztráca?“, „Slzy sú dobré, aspoň vieš čo si zač“, „Či umriem teraz a či potom, čo ma po tom?“ A když už se vyskytne punková vyřvávačka (Unavený z boja), tak máte spíš chuť podívat se do zrcadla než vzdorovat Systému.

12+1 dává dohromady nešťastnou třináctku semletou z bezedné beznaděje, hořkého patosu a zbytků protestního étosu. Oceníte ji, když jste ve sračkách hustějších než rybník Brčálník (Už si bol sám?), když jste čekali na někoho, kdo pak přišel, viděl a odešel (Stratení v hádkach), když máte pocit, že levnost a marnost vítězí nad... (Beznádej). Ne, tahle parta nikdy nebude největší, nejpopulárnější ani nejoceňovanější. Ale jak praví klasik, buď To tam je, anebo není. Á je správně.

Eddie Vedder: Into the Wild

Empatický Vedder nahrál do životopisného filmu Útěk do divočiny půlhodinu jakoby letmých, zvukově nenáročných, ale přitom existenciálně působivých zastavení – krajinných črt (Tuolumne, The Wolf), folkových balad (Rise, Guaranteed) i rockově zvrásněných ploch (Setting Forth, Far Behind). Vynikne především mrazivá Long Nights, vygradovaná Hard Sun, ve které Eddieho doplnila zpěvačka Sleater-Kinney Corin Tucker, a proti-růstové zamyšlení Jarryho Hannana Society s čarokrásným refrénem: „Společnosti, ty šílené plémě, doufám, že nejsi beze mě osamělá.“ Při poslechu tohoto melancholického beatnického tripu na člověka sedne civilizační smutek a položí si otázku, jestli kromě těchto naivních útěků do přírody ještě má jedinec nějakou alternativu - pokud nechce být „kolečko ve Stroji, co šlape jak hodiny“.

Vypsaná fiXa: Fenomén

Vypsaná fiXa nedospěla až tímto albem, už na těch dřívějších nebyla obyčejným vidláckým bigbošem, to se jenom tak z pražských „trendy“ redakcí povrchně jevilo. Pod produkcí Dušana Neuwertha nahrála na čtvrtou desku míň vypalovaček, má čitelnější zvuk, lépe využívá ticha a elektroniky, Márdi nezpívá tak vypjatě, inovací jsou vícehlasy-popěvky (v hitovem Darlingu s Ondřejem Pečenkou z Folk3Mail), Mejla zhutnil (uhrančivý Černej les) a nabudil (brutální Barová turistika) kytary, které navíc v řadě songů kosmicko-psychedelicky kvílejí. Navzdory několika zrecyklovaným pasážím (Řasenka paní Londýnkové, Druhá půlka žárovky) kovbojové ze San Piega znovu (sur)realisticky pronikli do života a smrti vezdejší. Vždyť kdo z místních rockerů umí napsat tak úchvatný marquézovský refrén „Kdyby bylo nebe blízko / kdyby bylo nebo o trochu níž / tak bych si šáhnul na Remedios / to si piš“ (Papírová hyena)? A ze závěrečného Emigranta „Kdo se jednou zbláznil, už nikdy nebude normální“ zamrazí až do morku mozku.

R.E.M.: Out of Time

Sakra, už 20 roků... časletíjakoblouznivý... co si z toho vlastně pamatuješ? prosvětlená andělská křídla v Losing My Religion, úsměv století v Shinny Happy People mejd báj Kate Pierson, hraniční stavy při Low, křišťálové vokály Near Wild Heaven, melancholie Half a World Away tak hustá, že by se jeden krájel, nekonečně nakažlivé přebrnkávání riffu Me in Honey... a všude Stipe, jakkoli nesrozumitelný, tak naprosto uvěřitelný, ať už vervní, empatický nebo pohroužený... Jako by se řídil slovy buddhistického mnicha Thich Nhat Hanha „Život je zároveň strašný i nádherný. Praktikovat meditaci znamená být v kontaktu s oběma aspekty“. Jasně, Out of Time je vlastně takový netypický soundtrack k meditaci...

Sakra, už 20 roků... - a nebyl ten rok 91 vlastně vůbec nej?
(That radio song, hey hey hey.)

Flamengo: Kuře v hodinkách

Navzdory předobrazům ze Západu originální, navzdory tehdejším studiovým poměrům zvukově vynalézavá, díky Kainarovým textům obrazotvorná, (nejen) díky skvělým saxofonům a flétnám dechberoucí, a nadto všechno dosud nestárnoucí deska. Co dodat? „Člověk má jedno srdce / a jednu cestu též / když se té cesty bojíš / nedojdeš, nenajdeš.“