Album týdne

Floex: Zorya (2011)

jirina

Právě vychází

The Maccabees: Given to the Wild
6. ledna 2012

Rytmus: Fenomen
5. prosince 2011

Korn / KoЯn: The Path of Totality
2. prosince 2011

Rammstein: Made In Germany 95-11
2. prosince 2011

The Roots: Undun
2. prosince 2011

Nightwish: Imaginaerum
30. listopadu 2011

Hapka & Horáček: Tante cose da veder
28. listopadu 2011

Nickelback: Here and Now
21. listopadu 2011

Rihanna: Talk That Talk
18. listopadu 2011

R.E.M.: Part Lies Part Heart Part Truth Part Garbage 1982 - 2011
11. listopadu 2011

Snow Patrol: Fallen Empires
11. listopadu 2011

Wanastowi Vjecy: Letíme na Wenuši
7. listopadu 2011

Nejnovější umělci

Asterixhard rock progressive rock

Jean Michel Jarreelectronic french instrumental new age

Neočekávaný dýchánekčeské alternative alternative rock indie

Maximbreakbeat trip hop

style councilpop

Nejnovější hodnocení

Blesak - Turn It On Again: The Hits

Akana - Greendale

EDABarret - Warp

Akana - Couldn't Have Said It Better

Mykonos - Ave Agony

Nejnovější recenze

Akana - Neil Young: Greendale

Tenhle projekt musel Neilu Youngovi asi hodně ležet na srdci. O fiktivním kalifornském maloměstě Greendale totiž nenatočil jen hudební album-román, ale posléze vznikl ještě film, internetové stránky a komiks. Podle všeho jde o velmi propracovanou skládanku postav, jejich příběhů i témat, která se v nich řeší, ale méně zdatným angličtinářům (jako třeba mě) musí stačit muzika. Na té s Youngem participovali opět po letech Crazy Horse, i když nekompletní, protože kytarista Frank Sampedro zůstal při nahrávání stranou. A díky tomu nenajdeme na desce hutné zvazbené burácení tolik typické pro jejich předchozí spolupráce, spíš decentně ale sebejistě šlapající rockové písničkářství, pokud se to ovšem dá říct o skladbách nezřídka přesahujích desetiminutovou stopáž. Ačkoli o výrazné melodické motivy není nouze (Double E, Devil´s Sidewalk, Be the Rain) a Youngova kytarová hra je velmi vynalézavá, přece jen je evidentní, že písně jsou tu hlavně kvůli vyprávění a tak posluchač, který nestíhá pochytat text zároveň s hudbou, logicky jejich délkou trpí. Těžko pak může docenit komplexní dotaženost a epičnost celého díla. V paměti pak uvíznou spíš sevřenější kousky jako zmíněná Double E nebo folkovější Bandit s krásně rozdrnčenou akustickou kytarou. Ovšem to, že Young, který by si jako zasloužilý veterán mohl dávno nahřívat bačkory u krbu, zkouší místo toho pořád něco nového, to je z Greendale patrné i bez hlubšího informačního backgroundu.

Akana - Meat Loaf: Couldn't Have Said It Better

Klasický pomp-rock není můj šálek, ale na Meat Loafa paradoxně nedám dopustit. A tak jestliže se občas (marně) pokouším být v hodnocení objektivní, v tomhle případě to rovnou vzdávám. Ničím nezkalený romantický patos tohohle chlapíka mi prostě dělá dobře a to i na jeho slabších deskách. Nutno přiznat, že k takovým album Couldn´t Have Said It Better patří. Dobrá polovina songů za moc nestojí a jenom nezaměnitelný Meat Loafův vokál je pro mě činí přitažlivými. V titulním otvíráku se autoři bez úspěchu snaží stvořit novou I´d Do Anything for Love a i v dalších srdcervoucích melodramech citelně chybí skladatelská ruka Jima Steinmana, který to s tímhle druhem kýče umí prostě nejlíp. Úspěšněji než v baladách se tentokrát loví v rockovějších kusech jako jsou Man of Steel, Tear Me Down a především skvostná vypalovačka Testify, která vysoko ční nad ostatním materiálem a vyrovná se tomu nejlepšímu z pěvcova repertoáru. V závěru alba pak Meat Loaf znovu osvědčuje dobrý vkus ohledně výběru předělávek (minule to byl Tom Waits, tentokrát Dylanova Forever Young) a znovu se mu v jejich realizaci moc nedaří. Co se týče stylu, až na zmíněnou nenahraditelnost Steinmanova rukopisu jsou jedinou změnou občasné modernistické vycpávky ve zvuku, ale těch pár smyček a samplů zní dost naivně (zbytečný experiment Do It!). Sám hlavní hrdina ovšem zpívá pořád skvěle. Je stále tím novodobým rytířem bez bázně a hany (už ne na koni, ale spíš v drahém bouráku nebo na Harleyi), který by se pro srdce své dámy (luxusní blondýna s dlouhýma nohama) roztrhal. Je to pohádka a je to kýč, ale já mu to žeru.

EDABarret - Lana Del Rey: Born to Die

Zamiloval jsem se!

Akana - Deben Bhattacharya: The Music of Uzbekistan

Sbírka autentických nahrávek, které roku 1970 pořídil v uzbeckém Taškentu věhlasný sběratel, producent a propagátor Deben Bhattacharya. Tenhle původem bengálský etnomuzikolog znamená pro uchování nejrůznějších, převážně asijských kulturních tradic zhruba to, co pro americké hudební dědictví známější Alan Lomax. Nahrávky jsou to dílem velmi syrové, což se týká hlavně sólových výstupů, dílem sofistikovanější, to když se jedná o produkci mnohočlenných oficiálně působících ansámblů. Posluchač má tedy možnost seznámit se jak s uzbeckou tradicí v té čistě lidové podobě, tak i se zdejší klasickou hudbou, která zněla na dvorech orientálních monarchů. A přes byrokratické problémy, které Bhattacharyovo nahrávání tenkrát provázely, není na hudebních ukázkách znát žádné stopy po uhlazeném, centrálně řízeném folklóru, jaký se v Sovětském svazu v té době direktivně prosazoval. V rukou místních hudebníků slyšíme spoustu exotických nástrojů: z těch známějších jsou to houslím příbuzné kemenče a flétna ney, dále třeba chang (další důkaz, odkud že to do moravských úvalů doputoval cimbál), loutny rubab a tanbur, nebo velký buben doira. Laikovi, vycepovanému dogmaty evropského ladění, musí leccos z předkládaného materiálu znít mírně řečeno nelibozvučně. To je ale samozřejmě jen klam a nezvyk, hudba centrální Asie vychází z úplně jiných zdrojů a řídí se odlišnými pravidly. Navíc je u nás známá ještě méně než tradice Blízkého východu nebo Číny, na jejichž spojnici - uprostřed někdejší Hedvábné stezky - Uzbekistán leží. Proto tyhle nijak neupravované archivní záznamy (kdepak nějaká elektronika nebo rockové zálety!) asi pro začátečníky nebudou tím nejvhodnějším. Ale ti, u nichž se zájem o vzrušující hudbu středoasijského regionu už takříkajíc rozjel, je tahle kompilace skvělý studijní materiál.

Akana - Laibach: WAT

Laibach stále svým nezaměnitelným způsobem komentují neutěšený stav naší civilizace. Provokativně, mnohovýznamově, kontroverzně. Otázky spíš otvírají, než aby je zodpovídali. Války, totalitní systémy, globalizace, náboženství, to jsou témata, která je pořád fascinují a ani z alba WAT se nedá jednoznačně vyčíst jaký k nim kapela ve skutečnosti zaujímá postoj (tím se liší od svých snaživých ale příliš efektně průhledných žáků Rammstein). Mlží a dráždí, narušují stereotypy. Zato hudebně, tam má posluchač své jisté. Deska stojí na typickém industriálním marš-technu různé intenzity a rychlosti a podmračeném německo-anglickém vokálu Milana Frase, zjemňovaném pseudooperními sborovými chóry. Nic nového, ale řekl bych, že to pořád funguje. Tanz mit Laibach, Achtung! nebo Now You Will Pay pochodují se stejně působivým zápalem jako dřív. Zvukově je to dost oholené, žádné kytary, jen hrubý beat a střídmé syntetické zvuky a plochy. Proto je album v závěru, kde převažují volnější tempa už trochu nezáživné. Ale přesto, že Laibach už zřejmě po hudební stránce nehodlají na svém oldschoolovém pojetí nic měnit, pořád ještě neznějí vyčpěle a hlavně: v době hysterických politicky korektních kampaní mají svými zneklidňujícími manifesty pořád co říct.