Album týdne

The Gossip: A Joyful Noise (2012)

Právě vychází

Santana: Shape Shifter
15. května 2012

Garbage: Not Your Kind of People
14. května 2012

The Gossip: A Joyful Noise
14. května 2012

The Maccabees: Given to the Wild
6. ledna 2012

Rytmus: Fenomen
5. prosince 2011

Korn / KoЯn: The Path of Totality
2. prosince 2011

The Roots: Undun
2. prosince 2011

Rammstein: Made In Germany 95-11
2. prosince 2011

Nightwish: Imaginaerum
30. listopadu 2011

Hapka & Horáček: Tante cose da veder
28. listopadu 2011

Nickelback: Here and Now
21. listopadu 2011

Rihanna: Talk That Talk
18. listopadu 2011

Nejnovější umělci

Modestep

Sweet Sweet Lies

Animal Alpha

For The Worse Moment

Korpiklaani

Nejnovější hodnocení

wwwojtech - Bez ladu a skladu

wwwojtech - Emperor Tomato Ketchup

wwwojtech - Bizarre Ride II the Pharcyde

wwwojtech - Wonky

Kreuz - (What's the Story) Morning Glory?

Nejnovější recenze

wwwojtech - Orbital: Wonky

velice slušný comeback. zrající víno a jíné kýčovité hlášky mne napadají jako dorážející mouchy. každopádně nový starý zvuk - tak povědomý a zároveň neslyšený je to co dělá z toho alba věc do zásuvky v hlavě která zůstává stále otevřená...

Akana - Manu Chao: Sibérie m'était contée

Světoběžník se vrací domů. Poté co se svým pestrobarevným stylovým koktejlem na deskách Clandestino a Proxima estación: Esperanza omámil tancechtivý svět, další album zasvětil své domovině. Zpívá tentokrát výhradně francouzsky a hudebně je mnohem sevřenější. Skladatelský rukopis má sice pořád stejný - jednoduché říkankové popěvky s přímočarým, repetitivním tahem -, rytmicky a instrumentálně se tu ale výrazně uskromňuje.
Reggae a ska z hlavy úplně nevypudil, ale je ho tu podstatně méně, zrovna tak aranže nejsou tak bohaté a různorodé jako na předchozích deskách. Vedle pohodové kytary se do popředí hodně dere akordeon, který ještě umocňuje francouzský ráz nahrávky, tradičně kolovrátková rytmická kostra by ale snesla víc takových oživení jako třeba v písni Sibérie Fleuve Amour.
Pozitivní vibrace tomu ani tentokrát nechybí, ale stylová jednorozměrnost při neskromné délce alba nakonec přeci jen vede k určité monotónnosti a ke konci už dá práci rozeznat jednotlivé skladbičky. Tak trochu secondhandově působící neambicióznost alba není problém, ten přetrvávající DIY přístup je sympatický a svědčí o tom, že se Chaovi ze slávy nezatočila hlava. S takhle osekanou produkcí to ale chtělo podstatně kratší stopáž.

Akana - Tom Waits: Real Gone

Album Real Gone zůstává ve stínu Waitsových vrcholných zářezů a bývá považováno za důkaz tápání stárnoucího barda. Nesdílím tenhle názor. Podle mě je to deska možná méně nápadná, ale rozhodně ne bezradná. Zatímco v případě Mule Variations Waits předložil vzorkovnici snad všech svých tváří a poloh, na Real Gone vyráží do pole s podstatně lehčí výzbrojí. Nahrávka je nečekaně zvukově konzistentní, důraz klade na strunné nástroje - kytary, basu, banjo v různých stupních zkreslení - , zatímco piano tentokrát úplně chybí.
Zároveň mám pocit jakoby se v souladu se směřováním Waitsova soukromého života jeho hudba stávala víc "venkovskou". V baladičtějších písních (Sins of My Father, Dead and Lovely, Trampled Rose, Day After Tomorrow) už splín nemá podobu zakouřeného popůlnočního baru se sbírkou bizarních postaviček, ale evokuje spíš prachem ulepený dusný podvečer na zápraží farmářské usedlosti. To má zřejmě na svědomí právě ten veskrze kytarový sound alba.
Více folkových chvilek ale zdaleka nevytěsňuje Tomovo typické brutální "rachocání", zdeformované vokály, experimentální rytmické řežby. I takových kousků je tu dost a dost. Hned úvodní Top of the Hill přináší překvapení v podobě scratchingu a beatboxu, v následující Hoist That Rag je kapelníkovo vytí podpíráno surovým perkusivním rachotem na kubánský způsob jakoby Buena Vistu někdo poslal zahrát na šrotoviště. Beefhaertovsky zdivočelé geny přijdou ke slovu ještě třeba v Metropolitan Glide, Baby Gonna Leave Me i jinde.
Hlavním strůjcem dominantních kytarových zvěrstev je opět osvědčený Marc Ribot, u basy se střídají Larry Taylor z Canned Heat a Les Claypool z Primus, nováčkem ve Waitsově smečce není ani Claypoolův někdejší kolega "Brain" Mantia zodpovědný za většinu rytmického harampádí. Společně s dalšími kumpány stvořili album velmi soudržné, rockově šťavnaté, folkově melancholické i industriálně řinčivé, ale především plné dalších výborných písní, jejichž kvality se ani tentokrát pod tou hrubozrnnou zvukovou krustou neztratí. Tom Waits opět trochu jinak a opět skvěle.

Mykonos - Sigur Rós: Með suð í eyrum við spilum endalaust

Tohle 5. studiové album islandských mystifikátorů, bylo přijato poněkud rozporuplně, ze strany dlouhodobých fans dokonce spíše chladně až negativně. Na jednu stranu je to pochopitelné. Totiž Sigur rós na tomto krkolomně a poněkud anekdoticky nazvaném albu (česky to znamená něco ve smyslu "I když už nám z toho bzučí v uších, stále nám to hraje") lidově řečeno poněkud vyměkli, přibylo veselejších až roztančenějších popěvků (Gobbledigook, Inní mér syngur vitleysingur, Vid spilum endalaust, Með suð í eyrum), poněkud nasládlejších a méně trpělivým posluchačům výrazně vstřícnějších balad (Gódan daginn, Ára bátur, Ilgresi, Fljótavík a jako "bonus" dokonce All alright ve výrazně přístupnějším jazyce než je fiktivní fjónština :D). Jedinou "jistotou" tak zůstává sigur rósovská klasika "Festival", ačkoli mezi největší perly se nejspíš stejně těžko zařadí.
Ale já bych to zase tak černě neviděl. Jednak na mě album nepůsobí o nic vypočítavěji a neupřímněji než předchozí "zadumanější" bráškové, skladby mají pořád vnitřní sílu, která odolá i opakovaným a opakovaným poslechům, neztratily nic z ledově krásné atmosféry Islandu, této magické země, pořád jim to zkrátka věřím. I když "Góðan daginn" působí jako zasněná ukolébavka pro islandské děti, "Gobbledigook" trochu (ale opravdu jen trochu:-)) jako ilandská obdoba ruské častušky, a konečně (má oblíbená) vrcholná "Ára bátur" (napsaná údajně zpěvákem Jónsim jako reflexe rozchodu s jeho přítelem )se svým pompézně patetickým závěrečným sborem, jenž balancuje chvílema i na hranici kýče. Ale tohle vše "Vítězná růže" opět nejen že ustála, ale přinesla i nadstavbu. Vždyť kterou jenom trochu progresivní skupinu by bavilo neustále obměňovat stálý zažitý model, i když doposud bezpečně fungoval. Vzpomeňme třeba na Cure v období "The top", Radiohead a jejich masterpiece "Kid A", Blur a tajemnou "13" atd. S.R. se už zkrátka nechtěli stále za úplňku topit po kolena zamotaní v masožravých chaluhách u dna ledového islandského jezera ztraceného někde uprostřed hlubokého lesa. Chtějí také běžet nazí po louce za slunného dne a smát se při tom. Jsou také jenom lidé jako my všichni a nemusí se nutně pořád utápět v depresích, aby jejich hudba působila opravdově. Album možná není skladatelsky tak dokonalé jako jeho předchůdci, do vrcholů "Agaetis byrnum" a "()" má teda sakra daleko, ale právo na život má. A dává o to větší důvod k nadšenému očekávání dalších světlých (temných?) zítřků.

Klain - Zaz: ZAZ

Senzační záležitost.